The Paper Chase

Minehead v patek. Dorazila jsem tesne po posledni chvili. Desiva cesta z Bristolu, vubec cely posledni dva dny, co jsem nespala, byly hrozny. Nemyslim, ze Paper Chase nekdo o pul druhe v noci povazoval za vrchol festivalu, ale i tak jsem zirala v totalni extazi. Trasly se mi kolena a porad jsem si opakovala: "Tyvole. Tyvole jo! JO!" Vsech tech 56289 hodin, co jsem od lonskeho koncertu stravila s jejich muzikou, davalo najednou smysl. Nazivo jsou tisickrat lepsi nez z nahravek, ktere nicmene i tak uctivam jako bozstvo. (S mclusky, Neurosis, Big Business a Shellac, abych nevypadala jako uplny blazen.) Cely zbytek festivalu jsem v kazde vterine ticha slysela: Dust you off, send you off, get your brrreathinnnnn! Uff. Nevim, jestli to vubec neco vypovida o tom, jaky byl ten koncert. Myslim, ze to bylo docela dobry.

Norimberk v utery. Mnohem lepsi po strance fyzicke kondice (a uz jsem nebyla tak nervozni), ale kazde projeveni ucasti silneji nez jen samotnou ucasti bylo v kontextu chovani publika klubu K4 fakt divne. Dobra zprava kazdopadne byla, ze kapela je ve forme, takze se mi to v patek nezdalo. Do nasamplovanych nezahratelnych veci a hnusnych zvuku hystericky jeci peroxidove psycho Congleton a tvari se u toho, jako by ho nekdo bodal kuchynskym nozem do zad, klavesak mu dela hlasovou zalohu, kdyz se v refrenech poklada na zem nebo se sape po ctyrech na bici, ze kterych litaji trisky. Jediny Bobby (ktery ale nedal z ruky basu, takze smycce se nekonaly, coz je skoda) po koncerte nevypadal jako z vrhu susicky.

Publikum bylo, jak jsem rekla, nezvykle decentni, coz je na podobnych koncertech trochu kontraproduktivni (rozumej nahovno). Asi to bylo zpusobeno i tim, jak si Congleton utiral zpocenou tvar znacne jetym kapesnikem, re-re-re-re-recyklovanym ve spine zadni kapsy jeho kalhot, a pak ho za knourani "Don't you wish you had some more?" nabizel lidem v jeho dosahu. Nikdo ho kupodivu nechtel a kazdy pro jistotu udelal jeste krok od stage. Nezahrali toho pravda moc (a z prvni nahravky vubec nic), ale stacila hymna We Know Where You Sleep a bylo to tam. Sice chystaji novou desku (ma vyjit na konci roku a bude o, ehmn, prirodnich katastrofach), ale z te ve skutecnosti zaznely jenom dve skladby. Akusticka verze jedne z nich, The Lighting Song, je k videni tady:

http://www.youtube.com/watch?v=zYJZXlnoTdU

(Kdyz uz v tom budete, nalistujte si jeste jine video: The Sinking Ship The Grand Applause ze sedmidilne serie soloveho vystoupeni Congletona v Good Records z letosniho 19. dubna. Kouzelne taborakove aranzma!)

Sedmicka v utery? Popravde receno jsem trochu sazela na to, ze tohle bude z tech dvou koncertu, co s Krepim na jare zastitujeme svym jedinecnym know-how, ten lepsi. Ale Pissed Jeans to v patek strasne natreli (coz mi pripomina, ze dekuju vsem, co prisli, a tem, co s tim pomohli, protoze se to fakt povedlo), takze se Paper Chase budou muset zasnazit. Fanousci poslednich desek budou nadseni, lidi, co je uvidi poprve, lehce paralyzovani, lidi, co je nesnaseji, je budou nesnaset dal, ale hypoteticky budou vsichni spokojeni. To rika zapujcena kristalova koule. A na to odpovida jedna skladba od Paper Chase: Anything can happen! Anything can go wrong! WRONG!

the pAper chAse (US, Kill Rock Stars) + Ema Camelia
utery 27. kvetna 2008, 20:00, Strahov 007, 150 Kc